Ukázky
„Jsem velmi hrdá na to, že jsem velmi tradičně založená. Jsem kvůli tomu staromódní a nemoderní? Myslím že ne. … Mé tradice, mé tibetské kořeny mě vždy posilovaly. Tradice nelze zavrhnout a zapomenout. Utvářejí totiž lidského ducha a hrdost a je na nich založena lidská vnímavost. Dělají člověka člověkem a určují, čím člověk chce být.“
Ukázka ze 17. kapitoly
Jakmile jsme dorazili do Lhasy, odvezli nás do Norbulingky („parku klenotů“), která je letním sídlem dalajlamů. Jeho Svatost dalajlamu doprovodili do jeho soukromých komnat a následoval uvítací obřad. Všichni přítomní dostali tibetský čaj a pokrm zvaný domadäsil. Po uvítacím obřadu naši rodinu uvedli do jejích komnat, které byly blízko dalajlamových.
Když jsme vstoupili do dveří, spatřili jsme mnoho pytlů rýže, mouky, másla a čaje, které jsme dostali jako dar. Potom přinesli hedvábí a brokát, koberce a khatagy. Následujícího dne nám vláda poslala personál – tajemníky, tlumočníky, služebnictvo, podkoní, nosiče vody, kuchaře, pomocný kuchyňský personál a děvečky – a hojné zásoby.
Překvapilo mě, když jsem uviděla, jak Jeho Svatost rozbíjí pečeti na truhlách, kterých měl ve svých komnatách pěknou řádku. Když pak konečně našel to, co hledal, držel v ruce malou krabičku zabalenou v brokátu. Zeptala jsem se ho, co to dělá, a on mi odpověděl, že uvnitř krabičky je zub. Když ji otevřel, skutečně tam byl zub, který kdysi patřil třináctému dalajlamovi.
Do Lhasy jsme přijeli v osmém měsíci tibetského kalendáře, když dozrávalo ovoce a Norbulingka byla v jednom květu. Nikdy předtím jsem neznala nicnedělání a teď jsem žila jako v nebi, v zemi sladké zahálky. Celý den jsme trávili v zahradách, sbírali jablka, hrušky a vlašské ořechy. Můj syn Lozang Samtän bydlel v komnatách Jeho Svatosti a dělal mu společníka. Měli společné hodiny, jedli a hráli si spolu.
První týden našeho pobytu v Norbulingce přišlo na návštěvu mnoho laických i mnišských úředníků, aristokratů a jejich manželek, aby nám složili svůj hold. Uprostřed veškeré této pozornosti jsem si často připadala hloupě, a to zvlášť když jsem se s návštěvníky musela bavit prostřednictvím tlumočníka. Mnoho lidí se zajímalo o můj život v Congkhce a o cestu do Lhasy.
Tři měsíce jsme žili v přepychu a zahálce. Po čase mi ale začalo být velmi nepříjemné, že mě obsluhují jiní a že nemám co na práci. Mým osudem se sice stal život plný poct, ale v duchu jsem plakala steskem po domově. Tam jsem se musela pořádně ohánět, abych se postarala o rodinu, ale měla jsem klid v duši a byla jsem nesmírně šťastná. Nechyběla mi svoboda a soukromí. Teď se se mnou jednalo jako s královnou, ale nebyla jsem tak šťastná jako v Congkhce. Kdysi mi dělalo radost, když jsem usilovně pracovala a pak jsem na vlastní oči viděla plody své práce. Úspěch na poli, v domácnosti a v rodině pro mě byl ztělesněním dobrého života.